Krušnohorský revival festival
Letos jsem se po více než 10 letech rozhodl dát šanci trutnovskému festivalu TrutnOFF. Přiznám se, že pro mě to byla především nostalgie. Právě nostalgie je předmětem celé následující úvahy.
Už během prvního dnu na mě dýchla atmosféra, která předznamenala celý festival. Křečovitost, vyčpělost a revival dávno mrtvého. Tento dojem už mě bohužel neopustil.
Festival působil jako nepovedený eintopf. Snažil se lákat na vše možné: hudbu, poezii, jídlo, alkohol, jogu, duchovno – a znovu alkohol.
Propagandistické výlevy některých účastníků vyzněly až hrozivě. Například při společné mši kladli na roveň okupaci sovětských vojsk v ČSSR roku 1968 a současnou válku na Ukrajině. Byl jsem i svědkem proslovu hudebníka, který tvrdil, že festival „nejsou kolotoče a lidi se sem chodí hlavně přátelsky scházet“. Pokud nejsem komerce, nemusím to přece připomínat, ne?
Na druhou stranu na celém festivalu panovala klidná a otevřená atmosféra. Až překvapilo, kolik hudebních uniforem se tam objevilo:
- „zabloudil jsem sem z Colours of Ostrava, protože chlast je slast“
- svobodorozlučáci a svobodorozlučačky, tradiční kolorit tamějších festivalů
- „jsem mánička, už asi tak 40 let“ ♥
- „nesnáším komerci a konformitu, proto si kupuju hadry z Metalshopu, jednoho z největších e‑shopů v ČR“
Spousta lidí o novodobém TrutnOFF tvrdí, že podléhá sázce na jistoty. To je pravděpodobně jeden z faktorů. Na mě ale festival působil spíš dojmem, že vlastně neví, kam dál. Zvát si opakovaně dvakrát zuhelnatělé umělce jako John Lydon, Pražský výběr nebo The Primitives Group jistě pro někoho má šarm, ale pro mě to je jako sledovat zaprášené muzejní exponáty. Na vrcholu slávy skvělí, dnes už jen vzbuzující nostalgii a lítost.
Festival TrutnOFF se až fundamentalisticky odvolával na rozmanitost a podporu demokracie – ať už tato dnes vyprázdněná fráze znamená cokoliv – a na otevřenost v hudební nabídce. Programová otevřenost či rozevřenost ale na mě spíš působila odpudivě a ledabyle.
Pořadatelé sami přiznávají, že poslední roky na festival chodí málo mladých lidí. To je i pochopitelné vzhledem k cíleně nostalgické volbě umělců. Je to jako kdyby si řezníci stěžovali, že k nim do prodejny nechodí vegani (byť by nabízeli výborné marinované tofu).
Proto letos pořadatelé zařadili – jejich slovy – „mladou krev“: Redzed, Byt číslo 4, Acid Row a další. Plán skutečně zabral. Zvlášť na Redzedovi bylo publikum výrazně jiné a mladší než na zbytku festivalu. O to víc je ale vidět, že mladí lidé nemají zájem o festival jako takový. Spíš využili příležitosti vidět svou oblíbenou skupinu v Trutnově, nikoli samotný festival.
TrutnOFF měl i tradiční doprovodný nehudební program. Některé diskuzní panely byly paradoxně záživnější než hudební část, ač jsem jel hlavně za hudbou. Diskuze o kvalitě pediatrické psychiatrie budiž příkladem za všechny.
Tištěný program, zvaný „festivalový samizdat“, byl prošpikovaný emotivností a hodnotově vyprázdněnými frázemi:
[Propaganda vládnoucí garnitury] pak určuje, co je krásné a co ošklivé, co je vhodné a nevhodné, co je pravda a co lež. Vidíme to dnes a denně. Všude kolem nás. Pravda se tak snadno stává relativním pojmem a demokracie se vytrácí.
…
Přátelství a pospolitost, které festival vytváří – často provokativně, spiklenecky a s nadhledem – stejně jako jeho nezávislost, se nehodí do marketingových škatulek propagandy „směru“.
Robert Fajfr, Festivalový samizdat 2025
Typické jsou také odvolávky na patos kdysi dávného undergroundu a zakázanosti:
Cením si toho, že se specifický druh festivalu přenesl do dnešních dnů navzdory komercionalizaci, kdy se z festivalů stal spíše průmysl zábavy.
…
Nejsme apolitický festival, jak si dnes alibisticky říkají jinde. Naopak. Kořeny, které sahají do undergroundu první poloviny 80. let, mu daly jeho tvář. Vznikl nikoli z potřeby dělat byznys, ale vytvářet svobodný prostor, být i v nesvobodné době nezávislý.
Rozhovor s Martinem a Martou Věchetovými, tamtéž
A samozřejmě nesmí chybět ani obhajoba polovyhořelých dinosaurů:
Nás neumlčíte! Přijďte si potvrdit, že některé věci nestárnou a mají stále svojí dravost a nadčasovost.
Upoutávka k vystoupení Pražského výběru, tamtéž
Poněkud komicky působila prezentace Karla Janečka, který festival podporuje finančně a zřejmě jej bere jako svůj sociální experiment:
Letošní festivalové setkání […] se uskuteční za podpory sociálního inovátora a matematika, našeho mecenáše Karla Janečka. Setkat se s Karlem můžete i vy v rámci jedné z debat ke svobodě.
Karle, děkujeme! tamtéž
Říkám si, že festivalu nejvíc škodí neustálé odvolávání na jeho počátky. „Byli jsme underground a zakazovaní, sice před 40 lety, ale jako marketing je to pořád skvělé.“ Jenže mladé lidi tohle nezajímá. Není to jejich historie, ale historie jejich rodičů a prarodičů. Dnešní puberťáci si festival chtějí hlavně užít – ne čtyři dny v kuse procházet hudebním muzeem, které pro ně nemá žádnou nostalgickou hodnotu.
Proč tolik pozornosti věnuji mladým lidem? Odpověď je prozaická: za 20 let už nebude mít kdo na festivalu vystupovat, ani na něj jezdit. A to by byla – i přes všechny moje výhrady – ohromná škoda.
Revival festivaly či festivaly nostalgie mají své publikum, to má ale celkem rychlý poločas rozpadu. Festivalu každopádně přeju dlouhověkost a mnoho spokojených přátelství – ať už na festivalech udržovaných nebo nově vzniknuvších. Tak možná zase za deset let!